Nosislavský faktografický sumář 89´

V neděli 19. listopadu 1989 po dopoledních bohoslužbách vystoupil bratr Blahoslav Dobrovolný a informoval sbor o pražských událostech ze 17. listopadu. Byl přítomen jako divák zahájení synodu, během něhož přišla do sálu skupina studentů a v šoku a s pláčem informovala všechny o tom, co se děje v Praze. Účastníci pověřili synodního seniora, aby se spojil s předsedou vlády Adamcem a žádal zastavení násilností a jejich vyšetření. Nato byl synod odročen. Další události se měnily hodinu od hodiny.

Hned 19. listopadu večer byl vydán oběžník členům staršovstva:

Svolávám mimořádné zasedání našeho staršovstva na žádost více jak třetiny jeho členů ve smyslu řádu jednacího a volebního čl. 27, odst. 3 a 4, na úterý 21. listopadu 1989 ve farní kanceláři v 18.30. Jediným bodem schůze je podpora usnesení 26. synodu naší církve a právě probíhajících jednání synodní rady se státními orgány po potlačení demonstrací studentů 17. listopadu 1989 v Praze.

V Nosislavi, neděle 19. 11. 1989, kurátor – předseda staršovstva

Žádost o svolání této schůze předložili Blahoslav Dobrovolný, Vlastimil Dobrovolný, Vladimír Židek, Vladimír Svoboda ml. a Jaromír Lukl, tedy pět řádných členů staršovstva.

Na úterní schůzi jsme se rozhodli jmenovat ze svého středu tři zástupce, kteří byli pověření navázat styk s římskokatolickou farností s tím, že vyšlou rovněž své tři zástupce a určí čas a místo setkání. Navrhli naši faru; také proto, že je tam telefon. Ze svolaného setkání vzešlo toto prohlášení:

V současné době probíhají v naší společnosti radikální změny na nejvyšších úrovních. Jedním z činitelů těchto změn jsou neformální společenské iniciativy sdružené v Občanské fóru. S programovými zásadami jsme se mohli seznámit již ve sdělovacích prostředcích.

V návaznosti na ně se Občanské fórum ustavilo i v Nosislavi. Chce poskytnout příležitost k rozhovorům mezi občany o záležitostech naší společné odpovědnosti. K Občanskému fóru se mohou přihlásit ti, kdo se domnívají, že jeho programové prohlášení vyjadřuje i jejich názory. Občanské fórum bude seznamovat veřejnost s aktuálními událostmi.

V Nosislavi 29. listopadu 1989

Připravili: Jan Cikl, č. p. 168, Blahoslav Dobrovolný, č. p. 385, Ladislav Mahovský, č. p. 169, Václav Suchánek, č. p. 42, ing. Vladimír Svoboda, č. p. 387, a ing. Vladimír Židek, č. p. 94.

 

Husté a chutné ohlédnutí (1989-2009)

Máme nový Husův dům a pořád něco vylepšujeme. Fasádu na kostele máme novou a kdekdo má digitální fotoaparát, aby si ji mohl vyfotit. Kostel nám památkově chrání, dříve by byl možná leckdo rád, kdyby spadl. Ulice před kostelem se jmenuje po evangelíku Masarykovi. Zmizeli církevní tajemníci se svými zákazy. Sborový list nikdo neschvaluje. Není cenzura. Chybí „očko“ počítající příchozí pro vrchnost. O sledováni církve čteme zasvěcené články a pátráme v archivech. Můžeme mít kontakty do ciziny a návštěvy z ciziny. Neznáme však vlastní diasporu. V roce 1975 byla průměrná účast při bohoslužbách 151, při nešporách 33. Ve stejném roce jsme vybrali na všech sbírkách 115 tisíc. Čekali jsme, že se do sboru vrátí houfy…

Na věži máme zvon i Nosinet. Na faře plyn, ale zas žádný komín, kdyby někdo na východě zavřel kohoutek. Nepíšeme na stroji, nerozmnožujeme na cyklostylu. Máme PC, sborový web a album fotek na rajčeti. Už nenahráváme bohoslužby na kazety. Jsou přece v televizi a v rádiu. Málo píšeme rukou. Farář je na mobilu, má e-mail. Bible není nedostatkové zboží, je na internetu, na CD, DVD, ale známe ji méně.

Dřív jsme nejezdili na sborové pobyty. Jsme rovnoprávní v obci s jinými spolky. Jsme však jen další spolek? Starosta je zván na instalaci… a přijde! Dostali jsme obecní dotace a pak zase nedostali. A pořád jsme pro někoho helvíti. Pořádáme veřejné koncerty. Máme staršovstvo, co vypadá mladě a někdy unaveně. Jsou nové zpěvníky, ale méně hudebníků. Víc musíme hledat, co chceme, co za to stojí. Na faře jsou už čtvrtí obyvatelé. Vody je méně a je dražší. Víno prý bude letos dobré, ale prý jej bude málo. Chlévy prázdnější, pole zarostlejší plevelem. Vztahy často taky. Rány bolí. Řeči se vedou a zraňují. Odpustit je stejně těžké jako před lety.

Švarcava teče stejně. Mladí se starými se pořád hledají a naopak. Taky se pořád hledáme s katolíky a naopak. Někdo je bez práce. Někdo má práce nad hlavu. Někdo je vážně nemocen. Někdo byl rehabilitován. Někdo pomluven. Někdo vydělal peníze. Někdo se nemůže chytit. V garáži škodovku, ale už jinou. Máme dost svých starostí. Budujeme kariéru. Nestíháme, ale pořád na to máme jen jeden život. V práci otevřeně říkáme, že jsme evangelíci.

Mluvíme o večeři Páně s dětmi. Odkonfirmovalo stejné procento ročníků. Děti nedostávají dvojky z chování za účast na bohoslužbách místo na lampiónovém průvodu. Porodily silné ročníky. Máme Evangelickou akademii. Děti se v nedělce více ptají. Jsou sebevědomé, někdo tomu říká zlobení. Křesťanská výchova v domácnostech je liberální. Nevykáme svým rodičům, mnohdy ani faráři. Pořád existuje školka mládeže. Mládež přitahuje dobrá kapela a přínosná, věcná přednáška. Modlitby patří do undergroundu. Nikdo nehraje na basu. Nehraje se volejbal, v kurzu je florbal. Sdružení mládeže vstává z mrtvých.

Můžeme veřejně pomáhat potřebným. Máme Diakonii, ale pořád je to novinka jakoby letošní. Do Husova domu se chodí i na Mateřské centrum Nosislávek přes zase povolenou YMCA. I lesní brigáda je legální. Adoptovali jsme dítě na dálku. Sestry pořád umí tak výborné pomazánky, katolické řezy a evangelický čaj. Po bohoslužbách pijeme kafe (vaří je i bratří) a nespěcháme spravit dobytek. V Husově domě bude už desátý vánoční jarmark. Naše pohřební a vánoční dechová kapela pořád hraje! Zpívá se! Haleluja!!!

V. O. L.

 

Kaleidoskop vzpomínek bratra faráře Ctirada Nováka
  • Ze synodu přijížděl 18. nebo 17. listopadu sousední farář Jiří Doležal, který nám pověděl o pražských událostech na synodu. To jsem měl zrovna napsaný dopis Jakešovi. Nepřidal jsem se totiž k akci Několik vět, která přece jenom měla už svůj organizovaně politický cejch. Napsal jsem totéž, o co tam šlo, ale za sebe. Psal jsem, že vidím, jak partajní vedení ztrácí ve společnosti autoritu, protože se prohřešuje proti všeobecnému právu občanů zatčením lidí, kteří naprosto pozitivně hodnotí naše sociální vymoženosti, a přitom chtějí jejich zlepšení a jsou tím pádem považováni za nepřátele (jednalo se například o  Čarnogurského či Havla). Byl to takový zdvořilý protest Jakešovi a chtěl jsem ho poslat. Ale když jsem to tehdy Jiřímu Doležalovi ukazoval, řekl mi: „To už ani nemá smysl, vždyť už je to v pohybu, to klidně můžeš zahodit.“ Byl jsem tedy evidentně hodně zpožděný vzhledem k celostátní situaci.
  • Blahoslav Dobrovolný tehdy na staršovstvu těsně po listopadových událostech navrhl, abychom na kazatelnu pozvali Jana Šimsu, který byl bez státního souhlasu a ještě pod nějakými trestními podmínkami. Honza Šimsa už jednou kázal v Přísnoticích. Pozval jsem ho tehdy v létě v roce 1989, poprosil jsem ho, aby pronesl takový pozdrav, já jsem v taláru zahájil a zakončil a mezitím on formou pozdravu kázal. Tamějším lidem jsme neříkali, že je to farář bez souhlasu, ale oni to buďto věděli, nebo nás prostě respektovali. Když pak v listopadu kázal Honza v Nosislavi, vybral jsem jako první čtení Žalm 126 (Když zase vedl Hospodin^zajaté Siónské, zdálo se nám to jako ve snách.), nějak se mi to pořád vnucovalo. Základ Šimsova kázání by se snad našel v nějaké zápisové knize.
  • Když jsme jeli ze školky z Rovečného, která byla tehdy 28. října, tři týdny před sedmnáctým listopadem, celou cestu autem jsme kvasili tím, že v Praze zrovna byla šťára proti účastníkům na Václavském náměstí; do toho pak ta Berlínská zeď – to už všecko byly jakési signály, z nichž se možná dala vyčíst naděje.

Ve sdružení byla také v tu dobu hymnologická odbornice z Německa, se kterou jsem se seznámil na mezinárodní konferenci evangelické hudby v Rakousku. Ona byla den nebo dva předtím účastna vyhlášení cen německých knihkupců, které se každoročně udílely v navázání na frankfurtský knižní veletrh v chrámu svatého Pavla ve Frankfurtu. Tehdy tu cenu dostal Václav Havel. Jenže si pro ni nesměl jet, byl možná zrovna v kriminále, a ona jela odtud právě sem do Čech s tím, že mu vezla takový ubrousek z restaurace, na který mu všichni přítomní napsali pozdravy. Ve sdružení nám vyprávěla o té slavnosti, a dokonce i to, že tam kdosi četl jeho Moc bezmocných nebo podobnou jeho řeč.

Sdruženci pak týden po 17. listopadu roznášeli po Nosislavi letáky. Kluci, určitě to byl Ondřej Židek, David Piták, David Sedláček a Pavel Samson, možná že i Česťa Ryšavý, za pozdní noci vylepovali asi na deseti místech v Nosislavi letáky, bohužel už nevím, jaký text obsahovaly, kluci by to možná věděli, ale je jasné, kam mířil. Vím, že se to například nalepilo na naši vývěsku a že jsem pak viděl jistého souseda, jak to v noci zase šel odlepit. Ne proto, že by tu vývěsku chtěl mít čitelnou… Bratr Židek u nich v práci rozmnožoval texty počítačem, a to jsme právě uvítali. Dost jsem se tehdy divil, že počítač může tisknout.

  • Na faře se pak scházelo Občanské fórum. Na těch vlastně ekumenických zasedáních Občanského fóra vyvstala otázka, proč, když tady tak společně sedíme, nemůžeme mít někdy i společné bohoslužby. A rozhodlo se, že v neděli kolem Tří králů přijdou katolíci do Husova domu a vyslechnou s námi společné kázání. Byli tam tenkrát poprvé a byli spokojeni. Dokonce tehdy říkali, že se to musí opakovat, že zase máme přijít my k nim. Tyhle tříkrálové bohoslužby prolomily předchozí vzájemné bariéry.
  • A jaké bylo postavení faráře za normalizace? Například jsem jednou jel z dovolené z Chotěboře – to je tedy velmi periferní ilustrace – kázat do Miroslavi, protože Vláďa Kalus byl tenkrát po úrazu v nemocnici. Cestou zpátky v noci u Chotěboře jsem vyběhl na chvilku ven do lesa, jak to bývá při cestách, a omylem jsem zaklapl dvířka auta, klíče jsem měl uvnitř. Byl jsem jenom v košili, sněžilo a byla mi hrozná zima, tak jsem šel po dálnici k telefonu havarijní pohotovosti a přivolal jsem SNB. Ti mě samozřejmě nejprve velice vyslýchali, a když se ptali na zaměstnání a já řekl farář, odvětili: „To nevadí, my se díváme na všechny stejně!“ Ale z toho celého tónu bylo jasné, že to byla okamžitá záminka k jakémusi podezření. Byli jsme asi o trošku víc nebezpečnější.

foto: B. Skála