Písecký příběh listopadu 89´

Dne 17. listopadu 1989 jsem byl právě v Praze. Konal se totiž synod Českobratrské církve evangelické, při kterém se měla mimo jiné řešit také otázka dvou mých spolužáků, kterým byl jako duchovním ve východních Čechách odebrán státní souhlas k výkonu duchovenské služby. Ačkoliv se jednalo o akt ryzí svévole a Ministerstvo kultury ČSSR souhlas oběma vrátilo, krajský církevní tajemník v Hradci Králové jej odebral znovu. Celý postup se několikrát opakovat a odrážel asi hlavně mocenský zápas krajského národního výboru s ministerstvem. Že v tomto zápase jde také o dva lidské osudy a o osud dvou sborů, to ony vysoko postavené funkcionáře tolik nezajímalo.

Uprostřed večera vznikl v jednacím sále neklid, vzápětí byl přerušen pořad jednání. Přišli věřící studenti, kteří byli mezi zmlácenými na Národní třídě. Byli pozváni dopředu a třesoucím hlasem vypravovali, co se ve městě děje. Synodní senior Josef Hromádka a členové předsednictva synodu se vydali bleskově k telefonům a snažili se sehnat někoho odpovědného, kdo by byl schopen učinit řádění pořádkových jednotek přítrž. Nikdo nebyl k sehnání, nikdo nebyl kompetentní.

Na galerii, odkud jsem spolu s dalšími jednání přihlížel, mne vyhledali přátelé. „Pojď rychle dolů, máš tu sestru a je v šoku. Taky byla na té Národní.“ Když jsem sestru uviděl, skoro jsem se lekl. Byla bledá a třásla se na celém těle. Neví, jak se odtamtud dostala, žádnou ránu na těle si neodnesla. Zato na duši.

Až pozdě do noci se jednalo, o ukrutnostech stále přicházely nové a nové zprávy. Druhý den, v sobotu ráno, pak přišla zpráva, že jeden student mlácení nepřežil. Synod se v poledne rozcházel a rozesílal do všech sborů Poselství, ve kterém se proti zákroku tvrdě postavil. Odvezl jsem si je do Písku a chystal si kázání. To, co se stalo, se nedalo pominout. Nedělní kázání proti krutosti a násilí jsem zakončil čtením Poselství synodu a pak je vyvěsil na vývěsce do ulice.

V neděli 19. listopadu jsem obešel řadu lidí a informoval je, co se v Praze stalo. Většinou nic nebo skoro nic nevěděli. Telefonovat jsem nechtěl, dalo se očekávat, že farní telefon je odposloucháván. Během pondělí a úterý jsem obešel zástupce obou zbývajících parlamentních stran v Písku – Československé strany lidové a Československé strany socialistické – a vyzval je, aby se k situaci vyjádřili, aby se distancovali od oficiální politiky a začaly postupovat jako samostatné politické strany. Nabídl jsem jim velký sál našeho sborového domu s kapacitou přes 200 sedadel pro mítink s občany. Mou nabídku sice neodmítli, ale také nic nepodnikli.

V úterý 21. listopadu večer volala sestra, že Praha je ve varu. Říkal jsem, že v Písku není vůbec nic. Žádala mne, abych přijel do Prahy a určitě vzal foťák. Tak jsem ve středu 22. listopadu časně ráno do Prahy vyrazil stopem. Atmosféra byla úžasná. Na teologické fakultě mi napakovali hromadu nějakých materiálů, další mi dala sestra doma, ani jsem je nestačil přečíst.

Za soumraku jsem vyrazil stopem zpět do Písku. V Tylově ulici jsem zabočil vlevo k divadlu, kam směřovaly početné hloučky lidí. Na schodech k divadelní kavárně mluvili první řečníci, hlavně studenti. Mohlo tam být tak na tři stovky lidí. Na závěr shromáždění studenti rozdávali letáky a prohlášení. Při tom množství lidí jim ale brzy došly, tak jsem se přihlásil, že toho mám na zádech celý balík. Vzali si to ode mne a začali rozdávat. Ode všeho si nechali jeden exemplář. Když se lidé rozešli, zbyl hlouček studentů a dalších příznivců, kteří uvažovali, že by bylo potřeba sehnat pár psacích strojů a rozepsat zbylé letáky, aby zítra zase bylo co rozdávat. Pozval jsem je na faru, jeden stroj mám. Na faře jsme ze štítu vyvěsili československou vlajku, do malého sálu nanosili stoly a psací stroje a proměnili jej v opisovačskou dílnu. V kanceláři s telefonem byla centrála; zaznamenávala zprávy, které nám volali z Prahy. Té rušné noci jsme šli nakrátko spát až k ránu, dost lidí u mě zůstalo, rozprostřeli si karimatky a spacáky.

Ve čtvrtek 23. listopadu ráno se začalo s roznášením plakátů, petic a provolání: do škol, do závodů, na úřady. Lepily se na plakátovací plochy, na stromy a rohy, někteří prodavači je dovolili dát i do výlohy. Přicházeli už nejen studenti, ale i lidé středního věku, kteří chtěli nějak pomoci. Jedni přinesli jídlo, druzí psací potřeby, papír a kopíráky, další se nabídli dopravit materiál, někteří dokonce dali peníze, třeba na benzin. Trochu se znepokojením jsme pozorovali Embéčko, které zaparkovalo přímo proti bráně sborového domu. Řidič opravoval cosi na motoru, ale bedlivě přitom vzhlížel, kdykoliv někdo vcházel nebo vycházel. Bylo jasné, že po těch hodinách už by musel mít hotovou celou generálku motoru a že jeho záměry jsou docela jiné.

Pátek 24. listopadu začal skutečně jako černý pátek. Jeden ze studentů přiběhl hned po ránu a měl v očích slzy. Jeho matce prý volala Státní bezpečnost, že její syn je zapojen do spiknutí a že bude obžalován z „poškozování jména republiky v zahraničí“. Mladík si v chvatu sebral své věci a ve dveřích se skoro hystericky rozkřičel: „Nechte toho! Sbalte to tady! Všechny vás zavřou!“ Práskl dveřmi a byl pryč. Další, co šli spát na noc domů, vyprávěli, že je někdo hned od Palackého sadů sledoval. Také muž s Em­béč­kem parkoval opět naproti vchodu.

Strach ovládl pole. Někteří odcházeli, rozuměli jsme jim. Nevěděli jsme, jak dál. Někteří, když zjistili, že okno z místnosti, kde jsme seděli, vede do zahrady školky a je jen necelé dva metry nad zemí, se dohodli, že kdyby estébaci vzali faru útokem, vyskočí oknem a utečou. Mně bylo jasné, že neuteču, nemám kam. Představa, že tam zůstanu jediný s desítkami kilogramů namnožených „protistátních materiálů“, nebyla právě povzbudivá. Mnozí dostali doživotí za mnohem méně.

Po pochmurném rozvažování se najednou vřítil do dveří rozzářený Čochtan, který neměl potuchy o náladě na základně: „Tak jsem tu petici vylepil policajtům přímo na dveře!“ Začali jsme se smát. Strach z nás spadl a pustili jsme se do další práce. Z Prahy přišly videokazety s amatérskými záběry ze zásahu na Národní třídě. I když ukazovaly jen okraj toho, co se tam dělo, pro řadu lidí to byl šok. Do velkého sálu jsme instalovali dvě televize a začali s veřejným promítáním. Po prvních hloučcích přicházeli další a další, sál byl s každým promítáním plnější. Nakonec jsme požádali o pomoc i Církev bratrskou, takže se paralelně promítalo i u nich. V podvečer volali z centrály Občanského fóra z Prahy. Mluvili do telefonu zcela přímo a bez obalu. Na náš dotaz, zda nemají obavy z StB, nám odpověděli, že se toho děje po celé republice tolik, že estébáci mají už teď s vyhodnocováním záznamů telefonních rozhovorů více než dvoudenní zpoždění, které stále narůstá, takže srocení, kde by mohli zasáhnout, proběhnou dříve, než se o nich dozvědí. Byl to krásný pocit zažít, že po léta všemocný aparát je bezmocný a my na tom máme svůj podíl.

V sobotu 25. listopadu mi volal kamarád, student teologie, který si odbýval dvouletou základní vojenskou službu a zorganizoval podpisovou akci u píseckého vojenského útvaru. Po mně chtěl, abych listinu z kasáren odnesl a dopravil do Prahy. Většina podpisů byla od poddůstojníků – vojáků z povolání. Vyrazil jsem ještě se dvěma studenty do kasáren a vcelku bez problémů jsme byli vpuštěni dovnitř. Na chodbě na mne již čekal kamarád, který zavolal jakéhosi praporčíka. Ten mi bleskově strčil roličku papírů a zmizel. Strčil jsem ji rychle pod bundu, kterou jsem ani nestačil zapnout a vydali jsme se zpět. Kousek od vchodu nás uviděl velitel jednotky, a když zjistil, že jsme z Občanského fóra, pozval nás k sobě do kanceláře. Nabídl nám malé pohoštění, prý by s námi chtěl mluvit. Divil se, že jsem si nechtěl sundat bundu. Záhy mi v přetopené kanceláři tekl pot po zádech. Důstojník se nám svěřoval, že rozumí lidsky onomu pohybu, který probíhá v naší společnosti, ale že se v žádném případě nesmí stát, aby do toho byla zatažena armáda. Zvlášť že není možné připustit žádné petice. Zdvořile jsme jej vyslechli a po krátké opatrné konverzaci se zvedli.

Pozdě odpoledne zastavil přímo před farou gazík a než jsme stačili něco podniknout, stál v kanceláři vysoký důstojník, snad velitel útvaru či vrchní politruk, v doprovodu mladého poručíka. Oznámil nám, že si přišel pro podpisové archy, které někdo od nás bez jeho svolení vynesl z kasáren. Řekli jsme mu, že mu je nemůžeme dát, protože už jsme je odeslali do Prahy. Odvětil, že nám to nevěří, a ať mu je okamžitě vydáme. Trvali jsme na svém a dodali, že bychom mu je nevydali, ani kdybychom je měli, už s ohledem na ty, kdo je podepsali. Celý zbrunátněl a začal křičet, že nám to všem pěkně zavaří. Upozornil jsem ho, že tady není na vojně, aby nám poroučel, ale že se nachází na církevní půdě, kde poroučím já, a jestli se nezačne chovat slušně, vykážu ho ven. Důstojník předal slovo mladšímu kolegovi – předsedovi ZO KSČ u útvaru, ten to zkoušel pro změnu po dobrém. Mezitím si ten (asi) plukovník vyndal pistoli z pouzdra a začal si s ní významně pohrávat. Trnuli jsme strachy, ale z docela jiného důvodu: na stole mezi námi byla velmi tlustá vrstva všech možných papírů, materiálů, peticí a zcela na vrchu ležely ony žádané podpisové archy. Kdyby si jich byl všiml a vzal si je, nebyli bychom mu v tom mohli zabránit.

Pak se zas ujal slova plukovník. Dal nám ultimátum – jestli podpisové archy do večera nedostane, pak toho, kdo u útvaru věc zorganizoval, nechá hned zítra převelet k nejhoršímu útvaru na východní Slovensko. Že prý ví moc dobře, kdo to byl. Otočil se na podpatku a odcházel. Bylo mi jasné, že mého kamaráda musel někdo shodit, a věděl jsem, že by si to mohl těžce odskákat. Poprosil jsem poručíka, zda by se mohl ještě na slovíčko zdržet. Řekl jsem mu, že by se měl postarat o to, aby se hrozba pana plukovníka nenaplnila. Jinak že se postarám, aby jména jich obou zazněla z tribuny na Letenské pláni. A že až to praskne, budou první na řadě, kteří budou muset odejít z armády. Odvětil mi, že to je vydírání. Opravil jsem ho, že je to stejně přátelské doporučení, jaké dal pan plukovník nám. Podal nám ruku a řekl, že uvidí.

Večer jsem pak kromě kázání na neděli chystal dva projevy na plánovanou nedělní demonstraci. Jeden pro člena Fóra, druhý za sebe jakožto duchovního.

V neděli 26. listopadu se po bohoslužbách sešla mimořádná schůze staršovstva (představenstva) našeho evangelického sboru, která se postavila za mé rozhodnutí dát náš sborový dům Občanskému fóru k dispozici.

Ten den byl ve znamení velké demonstrace v Písku. Když jsem se čtvrt hodiny před ohlášeným začátkem shromáždění vydal na náměstí, měl jsem co dělat, abych se prodral zástupy lidí až k tri­buně. Tolik lidí jsem na náměstí nikdy neviděl. Všechno začalo vystoupením mluvčích Občanského fóra, kteří přečetli základní rezoluce a přednesli základní požadavky: zrušení ústavou zakotvené vedoucí úlohy strany (KSČ), rozpuštění Lidových milicí, svobodné volby a vypátrání viníků masakru na Národní třídě. Na jejich podporu se měla druhý den konat celostátní generální stávka. Pak se střídala řada řečníků, mezi nimiž jsem i já jako duchovní dostal poprvé možnost svobodně promluvit na veřejnosti. Varoval jsem tehdy před revolučními tribunály a honem na čarodějnice. Netušil jsem, že „sametová“ revoluce bude znamenat rezignaci na úsilí o spravedlivé vypořádání s minulostí vůbec.

V průběhu odpoledne jsme na tribunu demokraticky vpustili i zástupce KSČ, byl ale vypískán ani ne po minutě. To sice nebylo demokratické, ale zasloužené.

V pondělí 27. listopadu byl rozhodující den. Chystané jednání zástupců Občanského fóra s vládou mělo být podpořeno generální stávkou v celé ČSSR. Situace byla napjatá. Byly zmobilizovány Lidové milice, několik tisíc ozbrojených milicionářů stálo na okraji Prahy, připravených na pokyn strany zasáhnout. Věděli jsme všichni, že tato nezákonná banda je komunisty složena ze strýců a tatíků bez vlastního názoru, ochot­ných tupě vykonat, cokoliv jim strana přikáže.

Účast na stávce však přesáhla naše očekávání. Měli jsme pocit, že se do ní kromě všech těch, co s režimem nesouhlasili, snad museli zapojit i sami komunisté. Pak přišla ta úžasná zpráva: Byla zrušena ústavně zakotvená vedoucí úloha komunistické strany! Byly rozpuštěny Lidové milice! Budou svobodné volby!

V dalších dnech se pozice Občanského fóra v Písku začala rychle měnit. Městský národní výbor pochopil změnu kurzu, a tak se pro Fórum rychle našly větší a lepší prostory v Komenského ulici. Tam už dostalo i slušnou výbavu v podobě kopírky a počítače. Studenti z našeho sborového domu ale odcházeli trochu se steskem.

S odstupem času…

Nečekal jsem, že se hned po změně politického systému do církve pohrnou davy, ale realitou následujících let jsem zklamán. Nešlo jen o lhostejnost vůči církvi jakožto instituci, ale i o nezájem klást si hlubší otázky, týkající se víry, naděje a životní orientace člověka. Teprve s odstupem času jsem pochopil, že mé zklamání vycházelo z naivity; neuvědomil jsem si plně zhoubnost čtyřiceti let komunistického formování člověka. Politicky a ekonomicky jsme tento zrůdný režim překonali, ale v duších lidí žije dál. Bude to ještě velká práce, než i v této oblasti dojdeme svobody.

A dnes mě děsí preference komunistů. Doufám, že je to spíš dloubanec naší politické reprezentaci, aby se probrala z letar­gie, než výraz skutečného přesvědčení obyvatelstva. Chápu rozladění a nespokojenost ze současného vývoje – ministři lžou, poslanci se opíjejí, kvete korupce, tuneluje se, krade a podvádí na nejvyšších místech. „Není to o nic lepší než za komunistů, spíš horší,“ říká mi leckdo. Věcně možná mají pravdu, ale v jednom jsme na tom dnes nesporně lépe: Můžeme proti tomu něco dělat. Psát do novin, hovořit v rádiu a v televizi, obracet se na soudy a další instituce, zorganizovat občanskou iniciativu atd. A pokud nic jiného, můžeme dotyčné při příštích volbách nezvolit. Sociální demokraty, ODS, KDU-ČSL a kteroukoliv jinou demokratickou politickou stranu volíme na čtyři roky. Ale kdo volí komunisty, musí počítat s tím, že je volí, jako tenkrát, na 40 let.

Petr Chamrád

Z dobových podkladů redakčně upraveno a zkráceno.

foto: P. Capoušek