Sametová revoluce na Vsetíně den po dni

Listopadové události nepřišly zcela nečekaně. V blízkém zahraničí to začínalo být nadějné, v Polsku Solidarita, Maďarsko otevřelo hranice, které obyvatelé NDR využívali k hromadným přechodům na západ. Postoj vůdčího představitele SSSR M. Gorbačova byl zdrženlivý a bylo zřejmé, že nehodlá mocensky zasahovat. Protesty, veřejnou bezpečností tvrdě potlačované, se objevily i u nás. V lednu 1989 byli při demonstracích v rámci Palachova týdne v Praze účastníci i s pomocí vodních děl tvrdě rozehnáni.

Pro 21. srpen Charta 77 iniciovala projev občanské neposlušnosti, zákony nenapadnutelný. Ten se uskutečnil i na Vsetíně. V určenou hodinu před budovou OV KSČ (nyní knihovny) na Dolním náměstí vedle uniformovaných příslušníků VB a nenápadně postávajících pracovníků Státní bezpečnosti stála i skupinka mladých lidí, asi sedmi dospělých s šesti dětmi. (Kromě jiných Monika Žárská a Simeona Zikmundová s malými dětmi, kterým dělal garde náš syn Radim Žárský, tehdy student gymnázia. Ty další jsem neznala.) Po pěti minutách, probodáváni pouze pohledy z oken objektu nazývaného „Kreml“, odcházeli. Našeho Radima VB zadržela a předvedla k výslechu. Ještě cestou mu doprovázející příslušník strhl asi 12 cm dlouhou trikoloru, kterou měl zavíracím špendlíkem připnutou na nohavici kalhot. Když na otázku, co to má znamenat, odpověděl, že je to francouzská vlajka, uslyšel: „Já ti dám vlajku, až se ti hlava třikrát dokola otočí.“ Po několika hodinách byl s napomenutím propuštěn.

Demonstrace 28. října v Praze byla opět velmi tvrdě potlačena vodními děly a mlácením, což na vlastní kůži citelně zakusil nejstarší syn Viktor. Výzva Charty 77 umístit ve večerních hodinách do oken svíce zůstala na Vsetíně bez odezvy. Prošla jsem toho večera podstatný kus města a napočítala jen dvě. Důsledek nadějné a i na Vsetínsku masově podepisované akce Několik vět se ještě nestačil projevit.

Vsetínští evangelíci v Praze 17. 11. a protest synodu, adresovaný vládě

Na den 17. listopadu byla v Praze povolena studentská demonstrace, od níž stranické i vládní orgány neočekávaly vážnější komplikace. Shodou okolností byli 17. listopadu 1989 v Praze na školním výletě nejmladší syn Radim a manžel na zasedání 26. synodu Církve českobratrské evangelické.

Později odpoledne přiběhli na zasedání 26. synodu zbití a otřesení studenti Komenského evangelické bohoslovecké fakulty, kteří přítomné informovali o brutalitě, s jakou policie proti pokojně pochodujícím studentům na Národní třídě zakročila. Účastníci synodu ihned přerušili jednání, formulovali protest a pověřili tehdejšího synodního seniora, aby jej neprodleně projednal s odpovědnými státními představiteli. Protože nebyl zastižen předseda vlády ani jiný kompetentní vládní činitel, byl ve 20.30 hod. předsedovi vlády s. Adamcovi odeslán telegram tohoto znění: „Vážený pane předsedo vlády, z pověření 26. synodu Českobratrské církve evangelické, který v této chvíli zasedá, Vás naléhavě žádám, abyste využil svého vlivu k pokojnému, nenásilnému vyřešení situace v Praze, a prosím Vás, aby byli propuštěni všichni, kteří byli zadrženi v této souvislosti. Jménem poslanců 26. synodu ČCE Váš Dr. J. Hromádka, synodní senior a předseda synodu.“

Tento telegram se tak zřejmě stal prvým oficiálním protestem proti zásahu policejních sil. Poněvadž ani následujícího dne (18. 11.) nebyli představitelé státu k zastižení, byl zpracován a odeslán další obsáhlejší protest.

Po manželově návratu jsme se zvýšenou pozorností sledovali vysílání Rádia svobodná Evropa i Hlasu Ameriky, oznamující, že 19. listopadu 1989 bylo v Činoherním klubu v Praze založeno Občanské fórum. Oficiální česká média dále mlčela a mlžila.

Na Vsetíně panoval klid až do pondělí 20. listopadu, když paní Jarmila Kudlíková zapálila u pomníku na náměstí Osvobození první svíčku a tiše postála. V tmách kolem se pohybovalo několik dalších postav. Jarmila Kudlíková ze svého aktivního postoje neustoupila, ani když ji tehdejší předseda JZD, kde pracovala, varoval: „Až vás budou věšet, zastávat se vás nebudu“. S podobným vyhrožováním se setkali mnozí další.

První nesmělé formování občanského odporu

V úterý 21. 11. se u téhož pomníku sešlo odhadem 120 vsetínských občanů, o něco méně policistů a příslušníků StB. Zaplálo více světel a po písních Ach, synku… a My jsme Valaši… se účastníci v klidu rozešli.

Klidní jsme však nebyli, vědomi si možnosti tvrdých následků pro organizátory. O praktikách StB jsme neměli iluze, někteří i z vlastní zkušenosti. Vyhrožování i sliby výhod, vydírání, hrozby uvěznění a fyzické násilí byly obecně a dostatečně známy už od r. 1968.

22. 11. opět zaplály svíce. Organizátoři po krátké poradě za pomníkem četli z přinesených zpráv a peticí. Účastníků den ode dne na náměstí přibývalo. Tam už jsme vystupovali i my dva s manželem a další lidé z Horního sboru.

23. 11. opět přibylo organizátorů i demonstrantů. Někdo přinesl megafon, takže bylo lépe slyšet. Ve stručném projevu, který přednesl Radomír Žárský, bylo zdůrazněno, že na další vývoj bude mít rozhodující význam generální stávka 27. 11. Od tohoto dne byla vždy manifestace zakončena slavnou písní z dob boje proti apartheidu v USA We Shall Overcome.

24. 11. zástupci KSČ velkoryse nabídli demonstrantům ozvučení a osvětlení, stále si ještě jisti svou vedoucí úlohou i tím, že se nakonec nic nezmění. Byli s díky odmítnuti.

Založení Občanského fóra

Po ukončení manifestace se v divadle Kohůtek sešli: Jiří Adámek, Jiří Dohnálek ml., Marek Chytka, Jaroslav Koráb, Milan Liškutín, František Segrádo s manželkou, Aleš Šimara, Jaroslav Tkadleček a studenti Pavel Hurta a Radim Žárský, kteří založili místní sdružení Občanského fóra. Kolem divadla hlídkovala Veřejná bezpečnost, která do uzamčeného objektu nechtěla vniknout násilím. Několika účastníkům se přesto podařilo nepozorovaně odejít, zbylí se ukrývali až do pozdních nočních hodin, kdy VB konečně odešla.

25. 11. Počet účastníků manifestací rostl, i když průměrné teploty dle záznamů vsetínské hvězdárny se pohybovaly hluboko pod nulou. Ignorovali jsme natáčení StB z hotelu Vsacan. Vědomi si nesmírné závažnosti situace, chápeme se my starší odpovědnosti za dění, neboť někteří z mladších aktérů ještě nedosáhli 18 let.

Občanské fórum se schází na evangelické faře

Pro zlepšení organizace hledáme vhodné místo k poradám. Místnost ještě k napůl konspirativnímu setkávání poskytl tehdejší evangelický farář Jaroslav Staněk na dolní evangelické faře. Zde nás našel a předal informace z OF Praha zjevně vyčerpaný zpěvák Karel Zich. A zde se uskutečnila i volba představitelů OF pro oblast Vsetína. Stal se jim předseda ZV ROH Zbrojovky Vsetín Miroslav Mírný, mluvčími byli MUDr. Pavel Koňařík, Jaroslav Koráb a Radomír Žárský. Později OF získalo na čas prostory ROH na Dolním náměstí a konečně ve Středisku domu služeb naproti vchodu nádraží ČSD. Koncertem přijel vsetínské OF podpořit i Michal Prokop, jeho koncert ale záměrně či nedopatřením nebyl Klubem pro mladé zveřejněn, a účast proto byla slabší.

Na náměstí před hotelem Vsacan je sousoší rudoarmějců. Ruce vojáků osvoboditelů ozdobil transparent s požadavkem svobodných voleb – Radim Žárský sehnal staré prostěradlo, nastříkal na ně nápis Svobodné volby a uvázal je na ruce vojáků-osvoboditelů. Později skončilo v muzeu. Manifestace vedle StB fotografoval i náš Karel Myška. Jiný fotograf, který se ani nesnažil být nenápadný, fotografoval všechny, kdo přicházeli a odcházeli z našeho domu.

Neděle 26. 11. – ovzduší je sebevědomější, jistě i díky televiznímu přenosu sobotní mohutné manifestace na Letenské pláni v Praze. Stále ještě není rozhodnuto. Opětovně byl zdůrazněn rozhodující význam generální stávky v pondělí 27. a nezbytnost podpořit stávkové výbory v organizacích a podnicích.

Generální stávka

V pondělí 27. 11. kolem poledne se náměstí Osvobození postupně plnilo, i těmi, kteří opustili zaměstnání a přicházeli v menších i větších skupinách. Zatím nejpočetnější byla skupina z n. p. MEZ Vsetín. Stále však chyběla Zbrojovka; tehdejší vedení národního podniku nedovolilo svým zaměstnancům použít závodní lokálku. Převážná část pracovníků se tedy vydala, vedena svou odborovou organizací v čele s Miroslavem Mírným a Jaroslavem Korábem, na cestu z Jasenic pěšky. Na náměstí byli bouřlivě přivítáni.

Radostnou atmosféru zcela zaplněného náměstí s rostoucí nadějí, že konečně dojde k zásadní změně ve státě, je sotva možno vypsat a při vzpomínce i po tolika letech cítím hluboké dojetí. Projev, který se zachoval, přednesl Radomír Žárský, tehdy seniorátní kurátor i kurátor Horního sboru. Celostátní generální stávka splnila svůj účel, důrazně podpořila požadavek zrušení vedoucí úlohy KSČ, svobodných voleb a nové vlády.

28. 11. Manifestace pokračují, hlavních cílů dosud nebylo dosaženo. Občanskému fóru byl přislíben prostor v periodiku Nové Valašsko, čehož OF od té doby hojně využívalo. (Za OF jsem tam psala takřka výhradně já).

4. 12. Účastníci manifestace vyjádřili nespokojenost se složením nové federální vlády, neodpovídající požadavkům Občanského fóra a slovenské Veřejnosti proti násilí kvalitou a odborností navržených ministrů s převahou členů KSČ.

Podpora ze strany známých osobností

5. 12. Odhadem pětitisícové shromáždění přivítalo vsetínskou rodačku, herečku Elišku Balzerovou, s Radkem Brzobohatým. Po Jarmile Šulákové, která hostům zazpívala, následovalo vystoupení studentů z olomoucké univerzity, zástupců stávkových výborů a OF, závodů Zbrojovky a dalších.

10. 12. jmenoval prezident Gustáv Husák novou vládu, kde vedle osmi členů KSČ byli dva zástupci strany socialistické, dva strany lidové, pět nestraníků – a odstoupil.

Další demonstrace na Štědrý den

24. 12. Zcela jiná atmosféra. Po krátkém zamyšlení Radomíra Žárského a evangelického faráře Tomáše Holečka zpívali přítomní s doprovodem muziky Vsacan koledy. Tato pěkná tradice se udržela až do současnosti.

Vše bylo nadějné a radostné, nebýt toho, že od 22. 12. přicházely zprávy o tvrdých represích a krveprolití v Rumunsku. Na touhu účinně Rumunům pomoci Občanské fórum pohotově zareagovalo. Již 23. prosince byla vyhlášena sbírka a okamžitě, včetně Štědrého dne i následujícího svátku, se v koordinačním centru OF u nádraží shromažďovaly finanční i hmotné dary z celého okresu. Ve sváteční dny uzavřené obchody a sklady se otevřely a tolik potřebný lékařský materiál, včetně krevních konzerv, byl včas dodán a byli připraveni i dobrovolníci. Pouhých 48 hodin od vyhlášení humanitární sbírky, 25. 12., vyjela do Rumunska kolona, tvořená kamionem ČSAD, dvěma vozidly OÚNZ se zdravotnickým materiálem a třemi lékaři. Pomoc tam byla velmi vděčně přijata a ani po dvaceti letech není nezapomenuta. Další zásilku s potřebným materiálem za zbylé prostředky vypravilo OF v létě 1990.

29. 12. ještě původní Federální shromáždění zvolilo prezidentem ČSSR Václava Havla, a tím skončily hektické dny i manifestace.

Velké vítězství a spousta práce před námi

Nastalo nové a vysoce náročné období – vyrovnat se s takřka půlstoletím přerušeného demokratického vývoje, představovaného první republikou. Obnovit a upevnit ve všech sférách nejen ekonomické, ale zvláště morální hodnoty. Tušili jsme, že nás čeká nesnadné období, připomínající čtyřicetiletý pobyt izraelských na poušti.

Letošního výročí se řada významných aktérů již nedožila. Jim patří mé vděčné a silné vzpomínky. Je mnoho věci, které se i mně nelíbí, přesto současnost kvalitativně vysoce překračuje to, co jsme museli snášet před listopadem 1989.

Eva Žárská, tehdy členka místní i oblastní rady OF a její tisková mluvčí

Eva Žárská se narodila koncem první republiky, dětství prožila za druhé světové války, následoval „vítězný únor“, v produktivní části života viděla jen temnotu a pološero reálného socialismu.

Sepsáno k 25. výročí sametové revoluce – dříve než pamětníci odejdou, paměť zcela selže a dokumenty porůznu uchovávané zmizí.

K fotografii z demonstrace: prvá řada zprava: Radim Žárský, valašský bard Franta Segrádo, Jiří Adámek, kteří vedli zpěv. Vzadu na sousoší je vidět to naše staré prostěradlo.