Vzpomínka na sametovou revoluci

Na počátku sametové revoluce jsem byl v Praze na synodu ČCE jako čerstvě zvolený poslanec za liberecký seniorát ČCE (synod se konal v kostele vinohradského sboru ČCE).   Bylo mnoho věcí k projednání, proto se v pátek 17. listopadu zasedalo dlouho do večera. Před desátou hodinou dorazil Petr Payne, požádal předsednictvo o slovo a informoval synod o násilnostech, které právě proběhly na Národní třídě. Synodálové ihned o věci jednali a zformulovali nesouhlasný text k násilnostem, který synodní senior Josef Hromádka odeslal telegraficky ještě ten večer předsedovi vlády Adamcovi. Po skončení jednání jsem spolu s některými přáteli ze synodu šel do bytu pražských Kellerů na Pařížské, kde již bylo mnoho dalších lidí, kteří měli informace o dění na Národní, bylo tam i několik mladých lidí, kteří tam byli zbiti. Dlouho se během noci jednotlivá svědectví zpracovávala do zprávy, kterou jsem druhý den ráno na synodu přečetl, osobní svědectví předneslo i několik účastníků dění na Národní. Synod o násilnostech na Národní jednal a usnesl se na protestním provolání spojeném s požadavkem potrestání a odvolání odpovědných funkcionářů. Ten byl následně odeslán na nejvyšší místa tehdejší ČSSR.

Abych si osvěžil vzpomínky na veřejné výstupy sobotního jednání synodu, přečetl jsem si znovu příslušný text v publikaci „Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu“, zpracované Peterem Dinušem, nazvané „Českobratrská církev evangelická v agenturním rozpracování StB“. Text se nachází na str. 46 pod čarou a vychází ze záznamu StB o jednání synodu. Záznam zcela jistě vznikl z hlášení informátorů. Tam jsem se mimo jiné dočetl, že v návaznosti na protestní prohlášení byl přijat doplněk k poselství XXVI. synodu ČCE, který se týkal veřejného života a společnosti a současně byly schváleny následující návrhy:

  • nechť Federální shromáždění zruší v nové ústavě ČSSR vedoucí úlohu KSČ
  • nechť jsou propuštění političtí vězni a redaktoři Lidových novin Jiří Ruml a Rudolf Zeman.
  • nechť je povolen nezávislý tisk
  • nechť je zaslán protest Generální prokuratuře ČSSR a Federálnímu ministerstvu vnitra z důvodu překročení pravomocí StB a porušení „socialistické zákonnosti“ ovlivňováním a výslechy synodálů před XXVI. synodem ČCE
  • nechť proběhnou další jednání synodní rady s představiteli ministerstva národní obrany s cílem prosadit možnost odmítnutí základní vojenské služby z důvodu svědomí
  • nechť odebrání státního souhlasu pro výkon duchovenské služby je možné jen na základě pravomocného odsouzení pro trestný čin a nechť jsou z tohoto pohledu přehodnocena dřívější odebrání státního souhlasu

Moje poznámka: v dnešní době se ony požadavky nemusí zdát nijak mimořádné, ale tehdy, v době, kdy posttotalitní režim u nás ještě existoval (byť v posledním tažení, jak se v dalších dnech ukázalo), tehdy ony požadavky byly projevem statečné svobodomyslnosti na synodu převládající.

V sobotu odpoledne, po skončení jednání synodu, jsem jel domů do Rumburku. Tam jsem ještě večer navštívil Ivana Kožíška, disidenta, který byl již dříve osm měsíců ve vězení, protože v roce 1980 sepsal petici na podporu sociálního demokrata Rudolfa Battěka uvězněného komunisty na pět let. Ivan na primitivním rozmnožovacím stroji již vyráběl letáky, jimiž svolával demonstraci na hlavní rumburské náměstí. Domluvili jsme se, co tam budeme říkat. Na demonstraci přišlo hodně lidí, mluvili jsme tam s Ivanem Kožíškem o tom, co se stalo a dále děje v Praze i o potřebě demokratizace Československa. Při této první demonstraci nás ještě estébáci fotografovali. Ale rychle, během několika dnů, se situace změnila a představitelé starého režimu ztráceli vliv. Mně i mým přátelům bylo jasné, že by se mělo vytvořit rumburské občanské fórum, kde by byl větší počet lidí z města. Když několik dní po první demonstraci probíhalo v jednom velkém sále veřejné shromáždění, poslouchal jsem zvědavě řečníky, kteří si jeden po druhém brali slovo. Chtěl jsem mezi nimi vybrat a oslovit několik lidí, kteří by doplnili vznikající občanské fórum. Řada řečníků ovšem iracionálním způsobem ventilovala svoje osobní emoce, pocity křivdy, nenávist atd. Nicméně pár lidí tam mluvilo smysluplně, ty jsem oslovil; i ostatní zakládající členové oslovili další lidi, tak vzniklo v Rumburku občanské fórum. To mělo nakonec pět představitelů:   PhMr. Jiří Matějček (synovec Dr. Matějčka psychologa), RNDr. Josef Ježek (později poslanec v parlamentu), JUDr. Oldřich Voženílek, Jiří Pauer a já. Činnost občanského fóra byla mnohostranná, zprvu šlo o zprostředkování informací z Prahy, o organizování veřejných shromáždění (včetně pozvání herců a dalších osobností) a také o přípravu stávky, potom o faktické převzetí moci ve městě při tak zvaných kulatých stolech (kde došlo k vynuceným výměnám funkcionářů národního výboru), následovalo zapojení občanského fóra jak do městské politiky, tak do širšího politického dění. Mimo jiné probíhala příprava svobodných voleb.

Celý rok, až do našeho odchodu z Rumburku na podzim 1990, jsem byl zatažen do městské politiky, zabíralo mi to dost času, ale bylo to pro mne zajímavé a věnoval jsem se tomu rád. Nicméně farářování tím trpělo, bylo mi jasné, že z toho musím vycouvat, neboť farářem jsem chtěl zůstat; vyřešil jsem to stěhováním do Dvora Králové nad Labem.

Vojen Syrovátka